kulhavá ruka

Rozhodl jsem se využít ne příliš příznivého počasí k lezeckým aktivitám a konečně se dokopal k tomu, abych začal psát článek, který jsem už dříve slíbil a který má pojednávat o našem výletu na druhý konec světa.

Čím začít?

Asi tím, že strasti jako třicet hodin v letadle a pořádný průvan na účtu opravdu stály za to a každému, kdo má tu možnost, podobný výlet doporučím.

[View with PicLens]

Naši cestu jsme nezačali zrovna nejlíp, když jsme podcenili zásobu plnotučných kuželek do autobusu z Ostravy směr Mnichov (ještěže byla ta přestupní zastávka v Praze), ale zase na druhou stranu jsme udělali něco pro své zdraví. Po zbytek cesty se nic co by stálo za zmínku neudálo, nikdo se nepoblil, nikdo neotravoval letušky, nikdo se nestal členem klubu 10 000.

Hned po příletu se nás ujal předem domluvený průvodce jménem Sipas, který nás přivítal s úsměvem, barbecue, pivkem i vínem a to i přesto, že už na nás na letišti čekal zhruba 24 hodin před naším příletem. Musím ho opravdu pochválit. Během prvního dne nás provedl nejvýznamnějšími lezeckými oblastmi poloviny jižního ostrova, seznámil s místní lezeckou komunitou a poskytl na pár dní přístřeší.

Naše samostatné fungování jsme s Vojtěchem (některým znám jako Hověz) zahájili ve stylu “Nebudem tady za nějaké socky” a koupili si evropskou karu BMW 325i, která i u místních vzbuzuje respekt a našli si bydlení v jedné z nejlepších čtvrtí, které Christchurch nabízí (to, že sdílíme jeden malý pokoj a Vojtěch spal na karimatce než nám pán domácí koupil patrovou postel, není podstatné). Co opravdu podstatné je, že bydlíme těsně nad mořem (někdo by večerní grilovačky mohl nazvat romantikou), deset minut chůze do kopce máme k jedné kolmé až mírně převislé lezecké oblasti a zhruba deset minut podél pobřeží se dostaneme do druhé lezecké oblasti, kde by se zřejmě i bůh Abadžikra cítil jako v novém o něco větším domově (pro ty, kdo nepochopil hned napoprvé, tak napovím, že pointa byla ve srovnání s Višňovkou jeskyní).

Dokonce tady i pracujem, dřeme, skoro potíme krev (jasně, že přeháním). Faktem ale je, že opravdu občas pracujem, ale hlavně lezem, lezem, lezem, já i bouldruju (Vojtěch se vyjádřil nějak ve smyslu, že venkovní bouldering je pěkná pi…, tak ho tam ani netahám) a zase lezem. Málem bych zapomněl, taky hodně grilujem a doplňujem nezbytné tekutiny.

Pro dnešek by toho psaní zřejmě stačilo, je třeba začít se věnovat jiným aktivitám, jako je třeba již zmíněné grilování. Pokud se mi Vás tímto článkem nepodařilo pořádně naladit na cestovatelskou atmosféru, tak to snad doženu několika fotkami a možná ještě později dalším pokračováním příběhu (na podzim snad i prezentaci fotek na diakárně).

Ahoj Přemo (některým znám jako Kron)