M+R

Špáňo bylo supr, dobře jsme udělali, že jsme odjeli, protože tady v Luberonu ještě ani nezačalo jaro, skály jsou mokré, lezeni mizerné, všichni lidi (ti co nemohli jet lézt do Španelska)jsou v depresi.Nám za měsíc dvakrát sprchlo, a to ješte jen něžně. Zato jsme na začátku zájezdu měli opravdový snih a -10 v noci Cesta tam byla šílená, den předtím napadl snih v Montpelieru a v Perpignanu – u moře, tam nikdy nesněří, byla z toho panika, auta ve všech příkopách, zavřené dálnice. My už jsme cestovali se sluníčkem, ale všechny kamiony z těch dálnic s náma, byly z toho kilometrové kolony, a tak jsme jeli 650 km 16hodin! smrt!Potom už jsme se raději moc nepřemisťovali a zůstali většinou v Margalef. Geniálni oblast na lezeni i na veget, krásná příroda, pohodové spani, přehrada (ledová). Matroš slepenec, ale zvlaštni, i s krapníkama. Je třeba mít rád dírky (Roman tři týdny trpěl s neustále ořezanýma prstama, jak se mu do těch dírek nechtěly vejítJá jsem si to užívalaZačátky byly ale krušné, ve Francii jsme předtím skoro nelezli, tak to byly vlastně prvni pořádné skály, prstům se za ty dírky nějak nechtělo rvátTaky jsme si hned asi třetí den natáhla šlachu, že jsem nemohla sevřít pěst, naštěstí byl všude sníh a mohla jsem to zaledovat Rychle se to spravilo. Nepotkali jsme skoro žádné Čechy, asi byli spíš v Siuraně. Zato spoustu Poláků, Olu T se Sebastianem, Robertem co jezdí do Višně a Joža Ušateho, partičku dredatých Poláků z Transformatoru, Davida Šatanka s Durkem Repáňem (furt zhuleníA miliony Španelu, Frantíku, Němcu, Švédů, Norů, Rusy…no, sami jsme tam nebyliViděli jsme živého Sharmu, Grahama, Ikera P, Andradu…
Podmínky na lezení byly docela dobré, dost se to měnilo, takže jsme aspoň mohli lézt na slunci i ve stínu, podle toho, jestli zrovna mrzlo nebo chcípaly muchy vedrem. A protože se to víceméně měnilo ze dne na den, bylo docela náročné si vyhlížet nějaké projekty.Já jsem nakonec víceméně vylezla, co jsem chtěla, Roman to vzdal a mohli jsme odjet do oblasti bez dírek Vyběr nebyl valný, měli jsme zprávy o úplně mokrém Rodellaru a vůbec všech skalách s krapasama, tak jsme vybrali Trespons, v Pyrenejich, po cestě do Francie. Kdysi tam byli Gendoši, ve Francii je to docela známá oblast, u nás asi moc ne. Je to u hlavní cesty, žádná velká romantika – ale lezení geniální. Asi jako ve Višňovém ale s cestama 35 az 50 metrů, žádná sekačka, pevná skála. Mysleli jsme na Pena, určitě by tam byl nadšen, lezli jsme tam jen tři dny a vyzkoušeli jen tři těžké cesty, ale všechno ostatní vypadalo stejně suprovně. Neuvěřitelné 7c+, 35m po madlech – 90%obrovských lupenů na spoďáka – nechápali jsme, že se to neláme- převis jak kráva, ještě pokračovalo dalších 15 m 8áčkem, ale i to 7c+ bylo pro nás po kratším silovém Margalef jak Everest. Určite se tam ještě vrátíme.
Bilance zájezdu – Mišula 2×7c+,2×8a, 2×8a+ v Marg a jedno 8a v Trespons, Roman 7c+ v M a 8a v Trespons.Po tom bídném začátku jsem Já byla docela spokojená  a Roman  nakonec v Trespons taky
Jdu ještě kouknout na kulhavarukacz, ať jsem v obraze
Jestli uvidite Gendoše, tak je od nás pozdravte!Pokud to stihnu, tak jim ještě písnu mejlika.A vůbec pozdravte koho uvidíte Pořádně lezte, nebo se případně kulaťte
Zase o sobě někdy dejte vědět
Aba s váma!M+R

závodnice Iva

Že je o skupince působící na Novém Zélandě slyšet, to už asi všichni víte:) Proto jenom přídám úspěch, který se povedl naší Ivance zvané Řezňa, která se zúčastnila boulderingových závodů “New Zealand National Bouldering series” a obsadila nádherne 2. místo !!! Gratulujeme!!!

[View with PicLens]

Nejprve si Pen šel nacvakat Marionetu (8b/b+), ovšem když jsem viděla, že bouldr již není bouldr a po každém kroku následuje vyklepání a úsměv do publika, kulina zasmrděla a bez vynechání ani jedné presky, přelez byl doma. Většina přítomných onen přelez ani nezaznamenala neboť to byla opravdu nuda:) Jiřík s mladou krví a silou vletěl do pokusování Marjetice (8b/b+) a i přes jeho sýčkování, že není fomra spadl nahoře, kde už většinou nikdo nespadne (teda kromě Oliváče) Nicméně tento zájezd neměla Marjetica  šanci a Jirkovi hned záhy dala:)

Musím podotknout, že ani ostatní Ostraváci se neflákali a významný Le Genda vylezl za značné podpory Kuliny cestu Albanski koňak (8a). Saša padala nahoře v dlouhém 7c bez názvu a Bidlo se ve stejné cestě po vylezení 30-ti metrů projistotu chytil řetězu. No prostě byla sranda jak Cip:) Mařka s Katarinou taky nezaháleli a rozlezli si asi 8 cest. Mařka se již tradičně staral o pitný režim ostravského týmu a do skal neodešel bez naplněné petky vína a několik kusů lahváčů:) za což mu celý tým srdečně děkoval:)

První záseky na pažbě již byly provedeny a kluci se hned pustili do dalších restíku. Pen vlezl do Chiquity 8b (i když místní typos zvaný Kudrnáč potvrzuje 8b+ a říká Hard). Jirka asi o dvacet let mladší si rozlézá raději hned dvě cesty :  Hugo In Popaj 8a+ a Kaj Ti Je Deklica? 8b+. Asi už všichni víte, že padlo všechno do čeho se pustily a to docela hrubozrně:) Jirka si přidal ještě další třešničku a to v podání Sreči Vrtnice L2 8b, kterou si Pen šetří až na velikonoce.

Zápis do deníčku po tomto zájezdu byl vcelku slušný a Oliváč jak to viděl, tak se projistotu z lezce raději vymazal:) Takže naviděnou o veliknocíh v Ospu a nezapomeťe se aspoň týden nemýt a Jura ty vem zase Ferneta:) ABA forever

Čím začít?

Asi tím, že strasti jako třicet hodin v letadle a pořádný průvan na účtu opravdu stály za to a každému, kdo má tu možnost, podobný výlet doporučím.

[View with PicLens]

Naši cestu jsme nezačali zrovna nejlíp, když jsme podcenili zásobu plnotučných kuželek do autobusu z Ostravy směr Mnichov (ještěže byla ta přestupní zastávka v Praze), ale zase na druhou stranu jsme udělali něco pro své zdraví. Po zbytek cesty se nic co by stálo za zmínku neudálo, nikdo se nepoblil, nikdo neotravoval letušky, nikdo se nestal členem klubu 10 000.

Hned po příletu se nás ujal předem domluvený průvodce jménem Sipas, který nás přivítal s úsměvem, barbecue, pivkem i vínem a to i přesto, že už na nás na letišti čekal zhruba 24 hodin před naším příletem. Musím ho opravdu pochválit. Během prvního dne nás provedl nejvýznamnějšími lezeckými oblastmi poloviny jižního ostrova, seznámil s místní lezeckou komunitou a poskytl na pár dní přístřeší.

Naše samostatné fungování jsme s Vojtěchem (některým znám jako Hověz) zahájili ve stylu “Nebudem tady za nějaké socky” a koupili si evropskou karu BMW 325i, která i u místních vzbuzuje respekt a našli si bydlení v jedné z nejlepších čtvrtí, které Christchurch nabízí (to, že sdílíme jeden malý pokoj a Vojtěch spal na karimatce než nám pán domácí koupil patrovou postel, není podstatné). Co opravdu podstatné je, že bydlíme těsně nad mořem (někdo by večerní grilovačky mohl nazvat romantikou), deset minut chůze do kopce máme k jedné kolmé až mírně převislé lezecké oblasti a zhruba deset minut podél pobřeží se dostaneme do druhé lezecké oblasti, kde by se zřejmě i bůh Abadžikra cítil jako v novém o něco větším domově (pro ty, kdo nepochopil hned napoprvé, tak napovím, že pointa byla ve srovnání s Višňovkou jeskyní).

Dokonce tady i pracujem, dřeme, skoro potíme krev (jasně, že přeháním). Faktem ale je, že opravdu občas pracujem, ale hlavně lezem, lezem, lezem, já i bouldruju (Vojtěch se vyjádřil nějak ve smyslu, že venkovní bouldering je pěkná pi…, tak ho tam ani netahám) a zase lezem. Málem bych zapomněl, taky hodně grilujem a doplňujem nezbytné tekutiny.

Pro dnešek by toho psaní zřejmě stačilo, je třeba začít se věnovat jiným aktivitám, jako je třeba již zmíněné grilování. Pokud se mi Vás tímto článkem nepodařilo pořádně naladit na cestovatelskou atmosféru, tak to snad doženu několika fotkami a možná ještě později dalším pokračováním příběhu (na podzim snad i prezentaci fotek na diakárně).

Ahoj Přemo (některým znám jako Kron)

Avizované pravidlo lézt bez maglajzu bylo již od počátku hlasitě napadáno. Toho využil Alesh, znalý místních poměrů a jako jediný onsajtnul první bouldr po dřevěných chytech, na kterých se ostatní nechytali, teda při svých prvních pokusech, kdy nechápali, z jakých chytů se dá vystřelit.

Pod tlakem jsem byl nucen ustoupit a povolit aspoň tekutko, čímž se to celé zlehčilo. V první fázi čekalo 6 bouldrů, po třech v každém profilu. Steroidní Víťa silově vše převyšoval, cenou za to jsou fleky po celém těle. I když byl Víťa středem pozornosti, v tichosti mu sekundoval Galoš.  Přeman, letos spíše marod, nedal na sobě nic znát a překvapivě drtil velké i malé chyty.

[View with PicLens]

V mezičase, kdy jsem nahazoval další šestici bouldrů, hostitelka Eva připravila palačinkovou párty. Dochází víno, takže se musí jet do Tesca. Většina závodníků je více či méně pod vlivem, ale na jejich výkonech druhé série bouldrů to vůbec není znát. Jen Galoš míjí chyt. Druhou šestici už sabotuje Bruno, prý na něho něco leze (Zuzka?). Alesh taky vynechává pro únavu paží a bolest prstíků.

Po ukončení závodů přišel zlatý hřeb a to lezení se zbraněmi. I ortodoxním skalním krysám, jako je Víťa a Galoš se to líbí. Jak říká Víťa, takový adrenalin ještě nezažil. Obavy, že ho čakan majzne do šišky, je nutí lézt velmi obezřetně. Galoš už zřejmě shlédl nějaké videjko, frajersky používá saskou fintu, což musí všeci vyzkoušet.

Vyhlášení vítězů a rozdání cen. Na celé čáře vyhrává manšaft z Kulhavky a ostatním dává jasně najevo, kdo je tu pánem. Těsně vyhrává Galoš před Víťou, s lehkým odstupem Přeman. Někdo odchází, zbytek ještě kouká na kompletní diáky z Rodellaru, Cereda a Arca a po desáté se rozcházíme.

Tak to byl nultý ročník, snad se líbil, a za rok bude první.

Předseda